Milé přítelkyně, milí přátelé.

Když dovolíte, dovolím si i já; a to uvést na úvod svého zamyšlení jistě nepřesný (omlouvám se, pane Werichu) citát:

„Co číst!? Co číst!? – To je ta otázka! Jenom kolika knih bylo napsáno o tom, že dnes máme na čtení daleko více času, než jsme měli před několika málo sty lety!“

Čtu knihy. Čtu jich hodně a moc se při tom nekontroluji; tedy co se místa (vinárna, park, metro, postel ….)nebo skladby týče (detektivky, básně, romány, populárně vědecká pojednání, Kája Mařík ….). Čtu i knihy o tom, jaké knihy byly kdysi dávno napsány, kolik jich /asi/ bylo, co /asi/ obsahovaly, a který šílenec si usmyslel, že se proslaví tím, že je všechny spálí, nebo, v případě hliněných tabulek s klínovým písmem, nechá zrecyklovat do podoby stavebního materiálu. Psaní jako lidská činnost je staré již tisíce let a já věřím tomu, že hned od prvopočátku nesloužilo jenom čistě praktickým účelům – kdo komu kolik má co a za co zaplatit, kdo kdy komu se narodil a kdy je potřeba obětovat a jakým způsobem dostatečný a jaký počet obětí, aby pršelo/nepršelo; bitva byla prohrána/vyhrána a tak dále. V mé mysli jsou jasné obrazy stovek a tisíců těch, kteří den po dni hrbili hřbet, namáhali ruce a oči a kladli písmenko za písmenkem, znak za znakem, slovo za slovem až vytvářely věty a obrazy světa reálného i myšlenkového; ničili svůj klid pochybnostmi, zda dílo zaujme hned první větou a udrží si pozornost čtenáře až do konce; se strachem rovným strachu rodiče dospívajícího dítěte vypouštěli své hotové dílo do světa lidí, kteří mají jiné pocity a vnímání než oni, a kteří mohou nevšímavostí nebo nechápavostí jejich dlouholeté dílo pohřbít.

Obrazy spisovatelů.

Prastaré přísloví říká: „Nic nového pod sluncem“. Věřím, že to platí i pro literaturu, neboť po tisíci letech své existence už ani ona není „nic nového“. Je jasné, že témata, formy, úroveň zpracování a všechny další atributy literatury se stále opakují, v ohromném víru se točí dokola, tu se trochu promíchají a vytvoří nové „mixtum kompozitum“, které se však ihned rozplyne; jinde se nakrátko prudce oddělí část toku od hlavního proudu, aby ve vteřině znovu zmizela.

Přes to, ale možná i právě proto, však i dnes usedají tisíce lidí ke stejné činnosti – píší knihy. A budou psát knihy, dokud tento náš svět neskončí, jak věřím.

Musí být tedy, alespoň podle mého názoru, puzení psát knihy jedním z hluboce zakomponovaných základů lidské bytosti, a též jedním z prvků, jímž se vymykáme světu zvířat. Všechny knihy jsou naplněny poznáním a věděním, bez ohledu na to, jaké knihy to jsou. I naprosto řemeslně vytvořená kniha s plytkým obsahem má v sobě poznání a vědění – poznáme, alespoň trochu, toho člověka, který ji napsal, a víme, na co při psaní myslel. Někdy knihy od sebe odstrkujeme – ne, to je na mě moc těžké, tomu nerozumím, to se mi nelíbí; ale vždycky stojí za to, se o přečtení pokusit. Mnoho knih však k sobě přivineme a s láskou opatrujeme, čteme pořád a pořád dokola; některé knihy čteme, když jsme šťastní a jiné popaměti vylovíme, když je nám tuze špatně.

Knihy, přátelé pro časy dobré i zlé i všední, nás nikdy neopustí. Zůstanou s námi, dokud my je navždy neopustíme. Už dlouhou dobu jsem přesvědčena o tom, že člověku jako tvorovi byl dán v rozporu s jeho schopnostmi a možnostmi tak krátký život jenom proto, aby toho stihl jen velmi málo přečíst. Vždyť kdyby měl člověk dostatek času, aby přečetl jen polovinu knih, které byly kdy napsány, byl by vševědoucí. A kdyby je mohl přečíst všechny, byl by všemohoucí.

Je ovoce opravdu prospěšné?

(Nesouvisí to nijak s probíhající španělsko-německo-okurkovo-salátovou aférou – slibuji!)

Jistě všichni známe začátek pádu lidstva – had ponoukl Evu a Eva nabídla Adamovi jablko.
A co ta dlouhá, krvavá a tragická historie Homérova – ta taky začala jablkem sváru, které pasáček Paris podal té nejkrásnější, za což ho ty méně krásné uvrhly i s celou rodinou a městem do klasické řecké tragédie.
Nechci se nikterak porovnávat s velkými postavami historie pravdivé či smyšlené, ale jablko vážně zasáhlo i do mých plánů pro letošní rok.
Tak si tak začátkem května sedím a v duchu probírám pro a proti jednotlivých cílů mé letošní dovolené (mé oblíbené Korfu, kde se cítím už skoro jako doma? nebo zase deset dní v Jezerním kraji – lásce mé veliké?) a v zamyšlení jsem vzala do ruky jablko a pořádně si ukousla. Přímým důsledkem bylo, že hned dva dny na to mi byly vytrženy dva přední zuby natolik postižené paradontózou, že málem zůstaly, jako v té reklamě, přímo v jablku. Následovalo zbroušení skloviny, navrtání zubu, trhání nervu, čištění zubního kanálku, nutné léčení, ucpání zubu a finální zbroušení až k dásni, aby se na vzniklý pahýl dal nasadit nosič můstku. To celé čtyřikrát, no a nakonec výroba otisků. Nějakou dobu jsem chodila se svraštělou hubičkou, jako když si stará babička vyndá protézu; a když jsem se usmála, mohla bych mít podle vzhledu klidně i po vzrušené diskusi s Arťuchinem. A pak došlo na ty opravdu poslední radovánky – zkouška a usazení můstků. Vyrobené můstky pevně a vší silou natlačit na ty citlivé pahýly a sotva zhojené dásně, prozkoumat a zhodnotit, a zase je servat. Tu něco přibrousit, tu něco odvrtat – a znovu: vší silou nasadit, přitlačit – a servat! A ještě jednou to celé dokola! Nakonec přece jenom došlo na upevnění a byla jsem vyzvána: Pevně skousnout a dr-žet! dr-žet! Držení trvalo pět minut a bylo následováno přísným zákazem jídla i pití. Což o to, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale když jsem se celá roztřesená dostala domů, pořád jsem přemýšlela, jestli by se nedala nějak aplikovat ta finská, uložená v mrazáku. To víte, že ano – když vám tedy nevadí, že ji srkáte brčkem přímo z lahve.
A tak jablko rozhodlo o tom, že letošní dovolenou strávím s vnoučaty na zahradě ve Staré Boleslavi. Vlastně mě zbavilo nelehkého rozhodování, a užijeme se pořádně s vnoučaty – uvidíme, jestli stará hrošice ještě umí dělat ty prima vlny při skoku do bazénu.

Maxim

Děti mého věku a školou povinné u nás ve městě buď chodily na oběd domů, nebo do Maxima. Byla to školní jídelna, jakých byly určitě po celém státě tisíce. Vařilo se v nich podle norem a se zápalem, které produkovaly příšerná jídla; dodnes nemohu ani vidět něco, co se jmenuje pličky na smetaně nebo kolínka s rajskou. Ale přežili jiní, přežili jsme i my.

Co jsem se však dověděla až jako hodně dospělá, byl původ toho místa a původ jeho názvu.

V Moravské Třebové, odkud pocházím, bylo před druhou světovou válkou sedm prosperujících hotelů, a jeden z nich se jmenoval U Maxima. Ano, vaše tušení je správné, byl to hotel v uvozovkách, místo špatné pověsti. Jak se asi takové zařízení uživilo v malém městečku o osmi – devíti tisících obyvatel, ptáte se. I na to se najde odpověď v nedávné historii mého rodiště. V té době to bylo kvetoucí průmyslové městečko – textilní továrny, banky, školy, tradiční kovovýroba, pivovar, lihovar a nemalá komunita ruských uprchlíků. Počestní pánové chodili za počestnou zábavou se svými drahými polovičkami v počestnou dobu na počestná místa. V jiné konstelaci chodili – k Maximovi.

Po válce přišel odsun německých obyvatel, a protože Moravská Třebová spadala do Sudet, bylo jich hodně. Továrny, podniky, živnosti, hotely a restaurace byly vyvlastněny nebo postupně znárodněny. Některé zanikly rychle, jiné se udržely. Tak se z hotelu U Maxima stala ona neblahá vývařovna.

Moravská Třebová byla založena a na město povýšena za největšího českého panovníka – Přemysla Otakara II. V 16. století, kdy patřila pánům z Boskovic, byla nazývána moravskými Athénami. Měšťanské domy měly právo várečné a do vzdálenosti několika mil od města se nesmělo pivo ani vařit ani prodávat. Zámek, který zde Boskovicové vystavěli, je jeden z prvních renesančních zámků, které byly postaveny na sever od Alp; radnice a zachovalá pozdně gotická parcelace domů s mázhauzy okolo náměstí jsou opravdu krásné. Od devatenáctého století se rozvinula v průmyslové prosperující město a její rozkvět trval až do roku 1939.

Dnes je to městečko s kouzelným okolím a řadou zachovalých pozoruhodných historických památek; podniky lehkého průmyslu, které poskytovaly zaměstnání tisícům lidí z města i okolí jsou vesměs zavřené, školy redukovány, biograf a divadlo zrušené, hotel není ani jeden, zato řada laciných pivnic a výčepů. A Maxim – ten už je dávno zbouraný.

Je to městečko stále tišší a tišší.

Duchařská kuchařská

Před časem jsme v práci přišli na téma duchů. Nikoliv věřím – nevěřím, ale co jsme sami zažili a co spadá do oblasti duchařských historek. Paní Marie vyprávěla, jak jednou v sobotu v podvečer její bratr klepl třikrát na okno do zahrady a od zadních dveří ho uslyšela volat: „Kafíčko, Mařenko!“ – přesně tak, jak to dělával, dokud byl ještě na světě. Kolega Mirek o tom, jak jednou, pár měsíců po tátově smrti seděli v pokoji se sestrou a s mámou a vzpomínali na to, jak se tátovy loňské narozeniny vydařily a jak to bylo pěkné; a když si šli do kuchyně uvařit čaj, velký nástěnný kalendář byl otočený na datum tátových narozenin.

A tak jsem i já vyprávěla.

Moje maminka byla kuchařka z povolání, ale táta se vyučil kuchařem ještě před válkou, v Praze. Byl to výtečný kuchař – řemeslník a k tomu měl i velkou fantazii a odvahu. Když jsme spolu vařili, postávali jsme si za zády. Táta zamyšleně ochutnával, otřel si ruce o utěrku v pase a otáčel se ke mně. Já jsem mu už v té chvíli podávala struhátko a muškátový oříšek, klechtánek z mouky nebo cokoliv jiného, co právě potřeboval. Bez říkání. Když jsem já vařila, často se mi naklonil přes levé rameno a říkal: „Ukaž, Miluško, co to bude?“

Po letech táta zemřel a za pár dalších let jsem se odstěhovala do Prahy. Parkety v jediném pokoji své garsonky jsem nechala zbrousit, zatmelit a třikrát nalakovat. Jednou v létě jsem stála u kuchyňské linky, vařila, a v tom za mnou zapraštěla podlaha a vánek mi ofoukl levé rameno.Je možné, že parkety jen přirozeně pracovaly a od okna šel průvan, ale já dodnes věřím, že se táta přišel podívat, jak se tady mám – a co to vařím.

O domácích mazlíčcích

Blízká přítelkyně a spolužačka mé neteře již několik let žije ve Velké Británii. Nedávno se ze Susexu se svým (již) manželem Robem přestěhovali na londýnské předměstí. A k malému domku si pořídili mladého psa, potomka takto moravských rodáků, od Haniných rodičů. Toto je příhoda, která se skutečně stala, fakta jsou zachována, jenom to literární zpracování je moje.

To jejich psisko jednoho rána s radostným úžasem objevilo na sousední zahradě, oddělené jen nízkým symbolickým plotem, slepice. Pes je pes a slepice jsou slepice, to je jasné. I dopřál si prosté, líbezné radosti každého sportovce a jedním skokem vletěl mezi ně. Ta krása! Slepice vybuchovaly na všechny strany, vzduch byl plný zděšeného kdákotu a peří; uši vlají a čelisti se míhají. Bylo to potěšení velmi krátké, ale podle názoru hlavního aktéra stálo za to, a byl připraven nést jakékoliv následky. Jak je totiž dosud velmi mladý, tak si je dobře vědom toho, že on nikdy nic neudělá – on vždycky něco provede.

Výsledkem byla jedna hodně pošramocená slepice, jedna částečně svlečená, jedna podlachněná s psychotraumatem a jedna mírně přidušená. U nás by ta, která byla v nejhorším stavu, skončila jako hrnec přepychové nedělní polévky a plná mísa masa na paprice a na smetaně s horkými, křupavými, do červena pečenými vdolky; ostatní by byly ponechány osudu a léčitelským schopnostem Matky Přírody. Ovšem! Tohle nebyly ty plebejské moravské slépky, tohle byly slepičky z londýnského předměstí, domácí mazlíčci, každá s rodokmenem a jménem. První účet od veterináře dorazil brzy, byl vystaven na jedno sto šedesát liber a to samozřejmě není všem dnům konec. Ta jedna prý pořád ještě chodí po psychiatrech, zatím dokončují základní testy – totiž, hledají ten mozek, který by mohli dát do pořádku.

Zdá se vám, že tady by mohlo moje vyprávění skončit? Mohlo, ale ono to má pokračování.

Pár týdnů poté bylo nutno odtáhnout toho zabijáka slepic k veterináři na povinné očkování. Jak už Angličané ctí tradice, rozhodl se Rob pro veterináře, u kterého mají takříkajíc otevřený účet. A co nespatřili Rob s Hanou v čekárně?! Na zdi vylepené dvě skupinové portrétní fotografie obětí („před“ a „po“) a děkovný dopis všech zúčastněných slepic hodnému panu doktorovi za záchranu života se čtyřmi plnými jmény a vzornými otisky pařátků vedle všech těch „de“ a „von“.

Před prudkou reakcí Hanu zachránilo to, že odmítla uvěřit vlastním očím, a Roba klasická anglická výchova, která gentlemanovi zakazuje projevovat své city na veřejnosti.

O poznávání

Je to už dlouhá, ach tak předlouhá řada let, co jsem se sama vrhla na zkoumání, jestli a jaký je rozdíl mezi zvědavostí a zvídavostí.
Podle mého názoru je – a velký. Budu teď mluvit jenom o nás, o ženách, protože mužské plemeno tenhle problém a tyto rozdíly nezná, nemají to v genech; protože muž prostě je anebo není zvídavý; ale v žádném případě to nedá znát a jeho život to nijak neovlivňuje. Až na opravdu řídké výjimky.
Zvědavá ženská se vám nacpe do kvartýru s takovou tou uslintanou, mastně-slizkou ukecaností; baziliščím rentgenovým okem přehlédne jedním pohledem celý byt, aby zaregistrovala především jeho nedostatky – proti dobrému (jejímu) vkusu; proti správně nastavené (její) míře uklizenosti a vybavenosti; z tesáků jí kapou zelené sliny závisti a její demo-paměť ukládá všechny podrobnosti “závad”, aby je, patřičně zveličené, vyšperkované a rozvinuté, dala k lepšímu svým družkám ve zbrani.
Které ovšem sleduje a hodnotí stejným způsobem.
Zvídavá ženská se vám taky nacpe do bytu – přilákána byvše nezvyklou – neznámou – lákavou vůní / hudbou / ozdobami; aby zjistila, co že je to za neznámou věc-jídlo-kapelu; a jak se to dělá? a kde je to k sehnání? jé – a můžu okoštovat? Položí nejméně tolik otázek, jako ta první, ale úplně jiných; a bude jí srdečně jedno, že se po židlích povaluje oblečení, po gauči “někdo – cosi” a po podlaze děti – psi – smetí v těžko oddělitelné směsici.
Já jsem zvídavá, a neberte to, prosím, jako sebechválu, berte to jako holé konstatování skutečnosti.
Jsem zvídavá a děsím se okamžiku, kdy mě věk nebo choroba otupí natolik, že si řeknu – A proč bych měla tohle číst? vidět? zkoušet?? Vždyť je to všechno jedno, na ničem mi už nezáleží a nic se tím nezmění. Jenom doufám, že než tohle nastane, Bůh mi dá milosrdenství smrti, jakou měl můj táta, nebo až to nastane, budu mít ještě dost síly, abych vylezla na půdu.
Neberte ten konec jako černé myšlenky, já se při tom usmívám, a jak pravila věštice, pořád doufám a věřím, že nic takového mě nepotká.
Ale člověk musí být připraven.

O přežití

Včera jsem narazila na krátký zdravovědný článek o tom, kdy, proč, jak a čím si správně mýt ruce, abychom přežili v běžném životě.

Ten článek se stal příslovečnou poslední kapkou, které mě vedla k této úvaze. Úvaze o tom, jak je podivuhodné, že jsem se dožila dospělosti.

Narodila jsem se v roce 1955 a prázdniny v dětství jsem spolu se svými sourozenci prožívala částečně na venkově, u svých dvou strýců; Josefa – mladšího bratra maminky; a Jana – mladšího bratra tatínka.

Strýc Jenda měl dům a hospodářství ve vesničce Hluboké u Kunštátu, tak malé, že neměla ani kostelík – jenom kapličku s obrázkem a muškátem v květináči ve výklenku, a výčep, aby se uživil, v sobě kombinoval i malý konzum a trafiku. Vodovod neexistoval, koupelna – to byl škopík postavený v krytém průjezdu na mlat a záchod byla kadibudka na kraji hnojiště uprostřed dvora. Naše strava byla každý den stejná: ráno bílá meltová káva z domácího sbíraného kravského mléka, a k tomu mazaný krajíc ze sebranického chleba, kterého teta každé pondělí, když do vesnice přijela pojízdná prodejna, nakoupila sedm obrovských pecnů. V poledne přepychová bramboračka z doma vypěstované zeleniny a v lese nasbíraných hub, k tomu (na střídačku) lívance-vdolky-buchty. Večeře – nové brambory na loupačku a mléko, nepřevařené a nesbírané, z odpoledního dojení. Mezi dnem jsme byli živi z krajíců chleba s domácím sádlem, hrstí borůvek nebo malin, na ohníčku opečených hub syrovinek – to ve dnech, kdy jsme dostali na starost Stračenu a jalůvku a pásli jsme. Pokud jsme se zdržovali kolem domu, bylo to jakékoliv ovoce, které začínalo dozrávat nebo mrkvička vytažená ze záhonu a opláchnutá v potoce.

Strýc Pepa bydlel a hospodařil v domě svých rodičů ve Třebářově. Tahle vesnice byla větší, měla i kostel, hřbitov, obecní úřad a obchod, ale táhla se v úzkém pásu podél potoka a silnice v délce několika kilometrů. Takže výprava se starým strýcovým kolem do obchodu na dvou-třídenní nákup byla výprava na půl dne. To kolo jsme neměli pro to, abychom na něm jeli, byl to prastarý „arab“ smontovaný z nejrůznějších částí, vysoký, se štanglí; ale abychom na řídítka zavěsili naplněné síťovky a odtlačili to všechno domů. Ani tahle vesnice neměla vodovod a kanalizaci, hygienická zařízení byla stejná jako u strýce Jana. Navíc, k našim denním povinnostem patřilo donést ráno dva velké smaltované kbelíky pitné vody ze studny. Tohle stavení totiž nemělo vlastní studnu, stálo na kopci, a tak jsme každé ráno přeběhli louku, pak dolů po příkré cestičce, přes můstek nad potokem a po cestě do zahrady ke „Švichkém“, kteří měli hlubokou studnu i v létě plnou vody. A pak cesta zpět – dva plné kbelíky a příkrá stráň před námi! Tuhle vodu jsme celý den pili a z ní se vařilo.

Ke snídani stál na kamnech každé ráno velký hrnec slabého čaje oslazeného domácí šťávou a k tomu se podávaly krajíce chleba se sádlem a se škvarkama, podle chuti sypané cibulkou nebo česnekem. Všechno ostatní jídlo po celý den bylo stejné, jako u strýce Jana, jediný rozdíl byl v mléce – zde bylo kozí, a chleba byl dovážený z Koruny.

Jak v Hlubokém, tak ve Třebářově jsme celé dny běhali bosí po loukách a mezích, kde se všude popásaly krávy, kozy, husy, kačeny i slepice. A pod nohy jsme se moc nedívali.

Našim oblečením byly trenýrky (takové ty modré, s gumou i okolo nohaviček) a nějaké to tričko nebo košilka s ramínky. Na deštivé dny jsme měli tepláky a bundu a tenisky. Žádné ponožky. Denní hygiena spočívala v mytí rukou, když jsme si hráli v potoce, a ve večerním mytí nohou – když jsme ten potok přebíhali cestou domů. Koupání v teplé vodě – to byl jednou týdně ten škopík na mlatě.

Jak my jsme mohli přežít a dožít se dospělosti, to je, z pohledu dnešních zdravotníků, hygieniků, odborníků na výživu a odborných vychovatelů nepochopitelné, protože správně bychom vlastně měli být dávno mrtví.